LIMITY NATURÁLNÍCH CVIČENCŮ

Bilancování

Oba za sebou máme již řadu let silového cvičení. Vyzkoušel jsem mnoho různých systémů tréninku a stravování, a v poslední době se zamýšlíme, jaký
ještě může být náš další progres v oblasti budování svalové hmoty a síly, a proč se v posledních letech zlepšujeme už jen velmi pomalu, a proč se nám rozplynuli naše iluze z let dávno minulých. Začátečnické chvíle posilování jsou krásné a opravdu rádi na ně vzpomínáme. Měli jsme to oba hodně podobné, pouze trochu posunuté na časové ose. Oba nás ve věku pozdní puberty, kdy jsme již měli za sebou několik let aktivního sportování (judo, fotbal, florbal), začali fascinovat dokonalé vypracované svalnaté (chlapské) postavy, a my je chtěli mít prostě taky. Cíl byl tedy jasný. Do roka a do dne vypadat jako kombinace Arnolda, Slye, Lungrena či Van Damma. Tihle první nám ukázali, že chlap může vypadat i jinak než jako pivní sud nebo věšák na oblečení. Motivace byla veliká, ale bohužel cesta byla trnitá, a již po pár letech jsme začali zjišťovat, že to bude běh na dlouhou trať.

Počátek

Doba, ve které jsme oba začínali (před cca 15 lety), byla z pohledu dostupnosti a kvality informací nesrovnatelná s tou dnešní. Slovíčko „nesrovnatelná“ bychom zde vyzdvihli, protože tohle opravdu je až neskutečné, jak se vlivem internetu odvětví fitness a kulturistiky proměnilo (skoro jako všechno ostatní). Tak jako v našich začátcích byl informací extrémní nedostatek, dnes je jich extrémní přebytek. Nicméně je potřeba si přiznat, že v samotných začátcích byla touha, zjišťovat co a jak by se mělo správně cvičit nebo jíst, mnohem menší než chuť zvedat železo a budovat ty vytoužené svaly. Pokud bychom měli vypsat ty největší chyby, kterých jsme se v té době dopouštěli, tak by to vystačilo na samotný článek. Neměli jsme žádné odborné vedení a ani o moc zkušenější kamarády. Jedinou výhodu pro nás byla sportovní minulost a tedy to, že jsme do posilovny nevstali z gauče od televize, ale byli jsme ke sportu vedeni oba od malička. Co se tyče samotného cvičení, člověk se stále něco nového učí, ale těch počátečních chyb bylo opravdu hodně. Se stravou to bylo podobné, jen jsme se do hrubého obrazu dostali malinko rychleji. Na druhou stranu vývoj je v oblasti výživy o něco překotnější, takže sebevzdělávání a sledování trendů o něco složitější.

Progres i bez znalostí

Jenže proč se snažit dělat něco jinak, zjišťovat a pátrat, když to „fungovalo“ i s ne úplně správnou technikou provedení cviků, bez propracovaného zacíleného tréninkového programu, bez jakýchkoliv suplementů, a se stravou ze školní jídelny. Strategie byla velmi jednoduchá. Nabrat co nejvíce hmoty a poté z toho „vytvářet“ svaly. To, že se z přebytečné energie mimo svalové hmoty vytvoří i nemalá tuková zásoba, ze které se tvrdé svaly vytesat nedají, jsme pochopili vzápětí. Rady zkušenějších cvičenců z posilovny jsme samozřejmě brali v potaz a považovali je skoro za svatý grál, nicméně pokud si na ně zpětně vzpomeneme, dal by se z nich utvořený článek pojmenovat „Slepé cesty a největší mýty ve stravě“. Čest výjimkám. Vlivem docela slušné intenzity v tréninku sice docházelo k pozvolnému nárůstu síly a k tvorbě nové svalové hmoty, ale absolutně jsme nevyužili svůj potenciál. Tím není myšleno, že bychom byli nějak zvlášť geneticky nadaní, ba právě naopak. Potenciál však spočíval jednak v přirozeně zvýšené hladině hormonů adolescentů, která se na budování svalové hmoty velkou měrou podílí, a jednak v mladém těle schopném velmi rychle regenerovat. Toto promrhání by se dalo shrnout do následující věty: Vědět tehdy to, co víme teď, dělali bychom spousty věcí jinak. Kdyby, kdyby …

Jasné prozření

Nebylo dlouho od prvních začátků v posilovně, kdy se k nám začaly dostávat informace o anabolických steroidech (dále jen „AS“). Informace sice byly velmi povrchní a zkreslené, ale vlivem nich jsme si začali uvědomovat, že většina našich vzorů z časopisu Muscel and Fitness nebo Světa kulturistiky nemají ty svaly vybudované jen dřinou v posilovně a kvalitní stravou. I přesto byla naše motivace se těmto vzorům alespoň přiblížit stále extrémně vysoká. Celková nedostupnost AS, vysoká cena, démonizace negativních účinku a možná i trochu zdravého selského rozumu (úměrnému věku :-)) … nás od jejich bližšího zkoumání a užití odrazovalo. Dogma, kterého jsme se po celou dobu drželi a držíme, bylo, že pokud nepolezeme na soutěžní pódia v kulturistice a budeme si cvičit jenom pro radost, není důvod se touhle cestou vydávat. „Sypačku“ jsme si přeci jenom ale pořídili :-). První syrovátkové proteiny (značky, které již dávno neexistují), první aminokyseliny nebo mocný kreatin monohydrát. Přikládali jsme těmto věcem neskutečnou váhu i přesto, že jsme to pak doma zajedli rohlíkem se salámem, který kolem masa ani neprošel. Další prozření přišlo v době, kdy jsme již přibrali pár kilo, naplácali na sebe nekvalitní hmotu, a pocítili touhu ji nějakým způsobem zkvalitnit. Na konci diety, která se rovněž neobešla bez zásadních chyb, vypadala sice postava z estetického hlediska mnohem lépe, ale kam se poděly ty „svaly“? Se zmizelými objemy vylezly na povrch výrazné nedostatky. Sice jsme si předem nedali za cíl jít soutěžit, ale v průběhu diety nás napadlo, proč to nezkusit. S výslednou formou se jít prezentovat, byť jen na soutěž nejnižšího typu, by nemělo příliš smysl. Pevná vůle a chuť se zlepšovat nás však stále neopustila.

Cvičení podle chemie bez chemie

Nazval bych to období splitu. Zdroje, ze kterých jsme čerpali, obsahovaly rady „profesionálních“ kulturistů, jejich tréninkové a stravovací plány, a my se podle nich řídili. Samozřejmě přímo úměrně našim možnostem. Vždyť proč ne? Jediný rozdíl přeci byl v tom, že oni brali AS a my ne. Ten rozdíl byl a je velmi zásadní. To jsme ovšem zjistili až později. Techniku některých cviků jsme pilovali a zlepšovali. Jeden z nás se na nějaký čas dostal i pod ruku trenéra, který připravoval na soutěže například Honzu Kubíka nebo Martina Drába. Byla to studna zajímavých informací, a v tu dobu o nich nebyly žádné pochybnosti. Ty začaly vyvstávat až časem, kdy se začaly dostavovat první zranění v podobě např. bolesti bederní části zad, krční páteře, částečné ruptury hamstringů, zánětu šlach a zpomalování nebo úplné zastavení progresu… Aspektů proč se tak dělo bylo více. Technika provedení některých komplexních cviků? Byla už lepší než na začátku, ale stále hodně vzdálena tomu, jak by to mělo vypadat. Regenerace? Věděli jsme, že spánek je pro regeneraci důležitý, ale nepřikládali jsme mu takovou váhu, jakou by si zasloužil (život studenta někdy začínal právě v noci 🙂 Mobilita? HSS? Cizí slova. Strava? Byla asi o něco lepší než svačiny horníka na šachtě. Maminky nám taky říkali, že je lepší nás šatit než živit, ale … byla to opravdu z dnešního pohledu tragédie, kterou jsme se snažili zachraňovat nesmyslně dávkovanými doplňky výživy. Do karet nám stále hrál věk a rychlost s jakou se tělo dokázalo s výše uvedenými nedostatky vypořádat. Po zranění jsme vynechávali jeden, dva tréninky, a už jsme byli zase zpátky u procvičování jedné svalové partie jedenkrát týdně stylem zvyšované zátěže (pyramidy), kdy vrcholem byla vlastně první a zároveň poslední pracovní série. Opačný extrém bylo zařazení každodenních těžkých tréninků s výsledným stavem přetrénovaní … hrůza 🙁 V tomto období, kdy proběhlo několik diet a tzv. objemovek nám již začalo bohužel docházet, že do celé rovnice, kdy na jejím konci je úspěšná kariéra kulturisty, je toho zapotřebí mnohem více než jenom pevná vůle a zapálení pro věc. Rovnici je potřeba doplnit o nadprůměrnou genetiku, nadprůměrný finanční příjem a třeba dobré zdraví a chápající rodinu. Velmi rychle jsme dospěli k závěru, že tudy asi naše cesta nepovede. Možná to někomu může přijít jako, že jsme to zabalili bez boje, ale bylo to čistě pragmatické rozhodnutí, a jelikož na začátku nestála myšlenka v kulturistice soutěžit, ale jako kulturista vypadat, nebylo to žádné velké zklamání na soutěžní prkna zapomenout. Mohli jsme dál dělat, co nás baví, a to pro nás bylo důležité.

Hledání vzorů

V rámci vědomostí a možností, které v tu dobu byly, jsme dosáhli určitého stupně rozvoje. Maximálního možného? S tím, jak a co jsme cvičili a jedli, asi ano. V hlavě nám ale začalo vrtat, proč už se to nikam neposouvá…? Síla pořád stejná a vizuálně se na postavě taky nic zásadního neměnilo. Informace, které začaly prosakovat (také díky rozmachu internetu), nám napovídaly, že ne všichni by se měli řídit radami profíků, a že bez AS některé procesy v těle, na které navazuje vše okolo, fungují trochu jinak. Začali jsme tedy na tyto informace reagovat, a přizpůsobovat jim jak tréninky a tréninkové plány, tak i stravování. Člověk se průběžně něco dozvídal a zkoušel. Více jsme ale začali hledět na odezvu a učili se naslouchat svému tělu. Začali jsme brát v potaz vlastní genetiku a predispozice. Absolvovali jsme trenérské kurzy a semináře o výživě. Bylo to období větších změn, které se neodehrávaly jenom v našich hlavách, a tak jsme mohli začít sledovat zajímavé zvraty v přístupu některých trenérů, závodníků, výživových poradců, fyzioterapeutů … nebylo jich moc a většinou všechny zajímavé informace pocházely ze zahraničí. Postupně jsme se tedy pustili do zkoušení různých systémů tréninků a koncepcí stravování, které akceptovaly principy a mantinely naturálního pojetí posilování. Soustředili jsme se na techniku provedení komplexních cviků bez ohledu na zvedané váhy. Do tréninku jsme zařadili cviky nebo sestavy cviků, které zatížily nejen požadované svalové partie, ale i hluboký stabilizační systém. U některých prvků nezbylo než začít úplně od začátků a totálně se přeučit lety špatně zažité pohybové vzorce. Učili jsme se znovu správně dýchat a správně stát jako nějací kojenci. Zaměřili jsme se na slabiny a zkoušeli je přetavit v přednosti. Z nenáviděných cviků se tak staly oblíbené. Kvalita jídla upozadila doplňky stravy. Tak jako ve fitku převažovaly základní cviky, v kuchyni a lednici zase základní čerstvé potraviny. U zmíněných doplňků jsme pečlivěji zkoumali složení a vyřazovali preparáty plné aditiv a chemických přísad. Všechny tyto změny, a bylo jich mnohem více, přinesly nějaké větší či menší výsledky nejen na našem těle, ale hlavně v mysli. Zase jsme se někam posunuli.

Od limitu k limitu

Tento odstavec by se již dal označit za přítomnost. Od změn uvedených v předchozí kapitole uplynula nějaká doba a znovu je možné vše s odstupem času hodnotit. Změny to byly zcela jistě tím správným směrem, a jak jsme psali výše, dostavili se i výsledky. Zlepšení silových výkonů s ohledem na vlastní hmotnost, zlepšení mobility, pohyblivosti a motoriky, rozvoj některých svalových detailů… ano pouze detailů, žádné hory svalů nám ani po těchto všech změnách nenarostly. Nenarostly a nikdy nenarostou. A co víc, už nám o ně ani nejde. Tohle je ten posun v mysli, který jsem zmínil. Cvičení nás začalo bavit mnohem více. Každé kilo na čince navíc, každé perfektně provedené opakovaní technicky náročných cviků, každé spojení mozku a zacílené svalové skupiny, únava po těžkém tréninku … to jsou věci, které nás nyní uspokojují. To, že se nám u toho nějakým způsobem formuje postava, považujeme za přidanou hodnotu a důkaz toho, že jdeme správným směrem. Po x letech honby za velkými svaly jsme si uvědomili vlastní limity, které sice lze stále určitými způsoby posouvat, ale jsou to posuny malé a pomalé. Mezi ty hlavní způsoby patří změny v tréninkových plánech. Lidský organismus se na každou změnu nějakým způsobem adaptuje, a pokud budete při těchto změnách brát v potaz Vaší individualitu a pracovat s ní, budete z těchto změn těžit maximum. Každému člověku jsou do vínku vloženy určité genetické parametry a ty se, co se týče například svalového rozvoje, přirozenou cestou, bez použití podpůrných prostředků jako jsou anabolické steroidy, růstový hormon, peptidy apod., nedají obrátit naruby. Pokud chce člověk zůstat zdravý v takové míře, aby mohl zvedat železo (nebo dělat jiné sportovní aktivity) dlouhá léta s úsměvem na tváři (bez použitích analgetik), měl by tyto vrozené predispozice co nejdříve začít respektovat. Pak bude cesta v jejich posouvání mnohem jednodušší. Nebudete mít totiž nereálné cíle. Tohle je více o psychice, než o čemkoliv jiném. Logicky to neplatí pro vrcholové sportovce a závodníky, kteří pro splnění své mety ve většině případů obětují nebo minimálně riskují i kus svého zdraví.

2. díl za dalších 20 let

Neřekli bychom, že dnešní generace nově zapálených cvičenců to má mnohem snazší než my, když jsme začínali. I když se to tak na první pohled může zdát. Každá doba má své plusy a mínusy, a již na začátku jsme se zmínili, že z hlediska dostupnosti informací, potravin, doplňků výživy, služeb … to přešlo z extrémního nedostatku k extrémnímu přebytku (a to i z pohledu naší generace narozené pár let před revolucí – o době před ní a posilování si čteme paměti zase my :-)). Nabrat ten správný směr již od samého začátku v záplavě toho všeho, co se na nás hrne, je náročné i pro nadané nováčky. Dokumentuje to náš každodenní pohled a poslech ve fitness centrech a posilovnách, kde i při sebevětším zapření není možné přehlédnout některé zhovadilosti, které se ani v našich úplných začátcích neděly. Možná je to větším počtem navštěvujících v posilovnách ve srovnání s dobou třeba před 10-15 lety, a tím i početnější skupinou, která je lidově řečeno úplně mimo. My oba jsme velmi zvědaví, jak budeme hodnotit dalších 20 let dřiny ve fitku, poznávání vlastního těla, nových postupů a metod cvičení, stravování a v neposlední řadě, jak do toho všeho bude zapadat proces stárnutí 🙂

Spoluautor: Jakub Gasman