ZDRAVÍ ZE VŠECH MÝCH POHLEDŮ

Zdraví je středobodem našeho blogu, v mnoha příspěvcích se na něj odkazujeme, a párkrát jsem již lehce naťuknul, co se pod tímto velmi obecným pojmem schovává, nebo alespoň, co si pod ním my představujeme. I když se většinou snažíme dávat některé předkládané jednotlivosti do širších souvislostí, je potřeba hlubšího zamyšlení, jak probíraná témata zapadají do celého toho složitého souboru, jehož výsledkem je pak náš aktuální, minulý a budoucí stav těla i duše. Velmi zjednodušené a odevzdané pojetí dnešní západní konzumní společnosti, že bez vnějších symptomů nebo diagnózy nemoci, je člověk zdravý, pro nás pochopitelně neplatí, stejně jako pro Světovou zdravotnickou organizaci (WHO), která definovala zdraví jako „stav kompletní fyzické, duševní a sociální pohody“.

Převodovka

Nenapadá mě úplně příhodná asociace, ale jako technik s trochou fantazie, si celý tento soubor ovlivnitelných okolností a předem daných skutečností, které nás určitým způsobem formují a zapříčiňují to, jak se cítíme, jak přemýšlíme, jak se hýbeme atd., představuji, jako velmi složitý systém ozubených soukolí, kdy na jedné straně systému vstupuje náš život narozením a na výstupu je náš stav v reálném čase-třeba v 10–30– 80ti letech. Počet ozubených koleček, poměr převodů a další parametry se dynamicky mění. Témata a příspěvky na našem blogu jsou některá kolečka v tomto soukolí, někdy ve své důležitosti tak malinká, že když by ze soustavy vypadly, na samotném chodu a výsledném stavu by se to skoro neprojevilo, někdy ale tak veliká a důležitá, že by se soukolí bez nich zastavilo. Naznačená asociace s převodovkou by se mi nemalovala snadno, proto jsem se to celé pokusil znázornit jednodušeji do části spirály s třemi souběžnými ovlivňujícími linkami, do kterých se různé zásadní faktory v průběhu času prolínají 😊. Schéma je samozřejmě vztaženo k naší západoevropské civilizaci, kde jsou některé tyto faktory, které do našich životů zasahují nebo mohou zasahovat, zhruba podobné. Podobné ve své škodlivosti a intenzitě.

Pozitivní zaměření

Jedna z věcí, která mě k napsaní tohoto široce pojatého článku přiměla, byla, že si všímám lidí, kteří se, často s cílem prospívat svému tělu nebo duši, zaměřují a upínají, pokud bych stále zůstal u tohoto nedokonalého přirovnání, jen na jedno nebo pár koleček v převodovce, ale v souhrnu všeho, co na ně působí, se nemohou dostat do rovnováhy. Samozřejmě je to o zcela individuálním pohledu na to, v čem vidíme smysl, co nás baví, naplňuje, anebo vzato úplně do hloubky na to, proč tady vlastně na tom světě jsme – což ale není v průběhu života stav neměnný, myšleno subjektivně – objektivně jsme tady proto, abychom přežili a rozmnožili se. Pokud bychom měli dát ale této objektivní pravdě nějakou nadstavbu a vezmeme-li v potaz, že psychika je mocná čarodějka, je lépe dělat něco, co nás činí šťastnými a spatřujeme v tom více než jen obyčejné přežívaní. To však nemusí být úplně ideální pro naše zdraví a měli bychom to zkoušet a umět nějak kompenzovat. Vzít to z opačného konce, a dělat dlouhodobě a většinově něco, protože bych měl nebo musím, a v teoretické rovině by mi to mělo prospívat, považuji za mnohem horší variantu. Všechno, co musím, nebaví mě a dělám z donucení, je negace a nepovede ke zdárnému cíli. Musím držet dietu, protože jsem tlustý. Musím chodit běhat, protože musím zlepšit fyzičku, musím chodit do práce, co mě nebaví, abych vydělal peníze … Není pochyb, že to nelze aplikovat na vše, a občas se nevyhneme věcem, které nejsou úplně našim koníčkem. Pokud jsou to ale věci krátkodobého rázu, nebo si je umíme v hlavě překlopit a přistupovat k nim pozitivně, nemusí to mít žádný další negativní dosah. Lehce píchnu do vosího hnízda třeba příkladem – školou, klasickou základní. To není zjevně krátkodobá záležitost a hned v takto útlém věku dítěte, z hlediska toho, co by člověk sám chtěl – dítě to ví moc dobře, formuje nebo spíš deformuje jeho individualitu (z čeho poté může plynout nekonečné hledání vlastní identity v dospělosti), pokud tedy nepatří výjimečně k těm, co tam chodí v plné míře s radostí a chtíčem 😊.

Životní smysluplnost

S pochopením je tedy potřeba přistupovat například k někomu, kdo svůj život zasvětil vrcholovému sportu, a který může mít negativní důsledky na jeho zdraví, protože toho člověka to dělá šťastným. Je potřeba si uvědomit, že pro cokoliv se člověk v životě rozhodne, cokoliv udělá, si s sebou zároveň vezme určitou oběť, zkrátka něco za něco. Pak už je jen na nás, zda nám ta oběť za to stojí. Chci kariéru, utrpí rodinný život. Budu superstar, budu na turné, žádná svoboda, volný čas, každé probuzení v jiném hotelovém pokoji. Vrcholový sportovec = dril, psychické i fyzické vypětí, menší životnost kloubů apod. Hezkým příkladem je v odvětví kulturistiky, například jeden z nejlepších Ronnie Coleman, a jeho zpověď ve filmu: The King. Jeho nemocné mnohokrát operované tělo, mu již nedovoluje bezbolestný běžný pohyb, a přesto na otázku, jestli něčeho ve své sportovní kariéře lituje, odpoví, že toho, že si při jedné těžké sérii dřepů nepřidal ještě větší váhu, protože na to fyzicky měl a mohl překonat svůj osobní rekord (bavíme se o váze cca 380 kg). Můžete si říct, že jestli něčeho upřímně lituje se asi těžko v nějakém filmovém dokumentu dozvíme, ale ten člověk i přes obrovské bolesti stále dělá co ho baví, trénuje, pořád svým šíleným stylem :-), a navíc se stal i ikonou tohoto „sportu“, což už mu nikdo nevezme, a v neposlední řadě mu zatím ze zdravotního hlediska nešlo ještě o život,  takže to uvěřitelné, dle mého názoru, je. Obecně vše, co se dělá dlouhodobě s velmi vysokým psychickým či fyzickým vypětím a nasazením (U Ronnieho i například s podporou anabolických steroidů) si časem může, a většinou vybírá svou daň, ať už je to vrcholový sport nebo velmi náročné zaměstnání. Je totiž mnohem jednodušší si představit, co nám naše píle a zapálení může přinést za pozitiva-medaile, slávu, peníze, pocit naplnění a štěstí než domýšlet negativní důsledky, které se navíc mohou projevit až v relativně daleké budoucnosti, přičemž má člověk tendence si tyto věci spíš vůbec nepřipouštět. Cokoliv, co není vidět a cítit okamžitě, pro většinu lidí neexistuje. Tyhle případy, kdy je to něco, za něco, bych nazval jako pozitivní sebepoškozování a jak jsem psal výše, je to částečně pochopitelné. Uvedený příklad s Ronnie Colemanem je extrémní nejen ze své podstaty, ale také v souběhu všech důležitých okolností: s čím do toho šel (genetické výjimečné a problémové predispozice), šílené úsilí, sebekázeň, neskutečná vůle, motivace, minimální kompenzace, dosažené úspěchy, a na konec celkem velké zdravotní problémy.

Tělo a duše

Hezké postavy lze docílit rozumným jídelníčkem se špetkou pevné vůle a občasným pohybem. Někomu stačí i méně. Je to však pouze slupka, a dnes už vím, že je to mnohem jednodušší než cesta ke zdravé duši. Zde bývá potřeba velké změny v myšlení v přístupu k životu a jeho smyslu – změna to nemusí být náhlá, ale může přijít plynule, ruku v ruce s životní moudrostí. Nemocná slupka má ve většině případů původ v nemocné duši. Nemocných slupek vidím kolem sebe 8 z 10. Obezita je takový evidentní ukazatel dalších mnoha zdravotních problémů – původních nebo navazujících, fyzických a psychických. Takže nemusím být MUDr. a mít ordinaci se složitými přístroji, dělat spoustu drahých vyšetření, abych viděl, že naše společnost je většinově nemocná. U dospělých může být příčin více a mohou být složitější. Identifikovat problém u obézních dětí bývá jednodušší z pohledu kratšího časového úseku, a tedy množství možných ovlivňujících faktorů. Původcem jsou především rodiče, širší rodina, škola, kamarádi. Ale nelze si pod tím představovat jenom chybný jídelníček a nedostatek pohybu – velkou roli zde zase hraje psychika, rodinné vztahy a vazby, role matky a otce, jejich předávané vzorce a způsob výchovy. Aby to nebylo tak „jednoduché“, tak vším se prolínají a reagují na tyto různé stavy naše hormony, které pak přímo či nepřímo ovlivňují spousty dalších procesů. To, že za to nemůže pouze jídelníček a nedostatek pohybu, dokládá i fakt, že za mého dětství, tedy cca. před 30 lety, to naše stravování nebylo taky ukázkové. Výhodou byla mnohem menší dostupnost a výběr junk foods, a asi lepší kvalita omezeného sortimentu potravin, nevýhodu zase nedostatek informací a v té době třeba se všech stran propagovaný směr nízkotučných živočišných potravin, rostlinných tuků v kombinaci s přemírou sacharidů a jiných podobných doporučení. Některé dětí měli již tehdy odpor k pohybu nebo sportu, ale nečumělo se do telefonu a sociální kontakty probíhali kromě školy hlavně venku na hřišti nebo v zájmových kroužcích, či sportovních trénincích. Už tehdy a mnohem dříve ale docházelo k narušení vzorců rolí maminek a tatínku. Jenže v tomto ohledu je tempo tohoto negativního vývoje vražedné, a duševní stránka, jakožto faktor vlivu na zdraví, začíná hrát mnohem větší roli než kdysi, a pro tyto děti bude cesta k poznáni sebe sama a zdravé duši mnohem komplikovanější.

Pokrok ku prospěchu?

Proč je v dnešní době potřeba nad faktory, které naše zdraví ovlivňují, přemýšlet více než kdy jindy? Už jsem to nastínil v předchozím odstavci. Zdraví je v úzké spojitosti s životní spokojeností, štěstím. Dnešní doba, v prostředí západní civilizace, není lidské přirozenosti a spokojenosti absolutně nakloněna. I když se to pomalu začíná lepšit, to je pravda. Vytrácí se schopnost žít šťastně a spokojeně se sebou samým. Upnutí moderní společnosti na výkon a peníze ve snaze stále generovat nekonečný ekonomický růst, bez ohledu na to, co je za tímto růstem ukryté, nemůže bez následků dlouhodobě fungovat. A evidentní je to v Evropě i jinde ve světě. V době, která je v historii pro nás nejvlídnější, kdy máme všeho dostatek, netrpíme válkami, nedostatkem jídla, epidemickými infekčními smrtelnými chorobami (místo toho tady máme epidemii chronických a autoimunitních onemocnění), a přesto, nebo evidentně proto, se odchylujeme od lidské přirozenosti – novodobý pokrok nabourává stabilitu přirozené evoluce. Většina moderních výdobytků má svoje negativní důsledky, ať se jedná o technologie a výrobky, nebo o nově zavedené stereotypy a postupy. Mimochodem je to krásně v moderním pojetí a v blízké budoucnosti vyobrazeno v oceněném seriálu Black mirror. Pokud se totiž zaměříte do důsledku nad těmito věcmi (píšu pouze v obecné rovině, protože těch příkladů by mohlo být nespočet), které nám v našich moderních době tzv. usnadňují život, dospějete k neblahým dopadům na zdraví člověka (ale najdete samozřejmě i výjimky, které jsou ve svých důsledcích pouze ku prospěchů). Člověk je sice inteligentní a vynalézavý tvor, ale od přírody taky trochu lenivý a marnotratný. Navíc je hnán kupředu svou žádostivostí, která je do určité míry potřebná a přirozená, ale například v buddhismu je první a největší překážkou. Každodenní touze po něčem příjemném podřizujeme své konání, a tím omezujeme naši svobodu vnímání. Pokud bych se přeci jen v tomto odstavci dotknul něčeho konkrétního, tak to můžu vzít zase od prvopočátku. Porod nebo zacházení s miminkem by měli být čistě instinktivní dovednosti, které byly vloženy maminkám do vínku před mnoha miliony lety. A ne, nejsme poblázněni BIO rodiče odvracející se od dnešního světa. Dnešní doba tyto schopnosti tlumí a ničí rozumem, vědou v kombinaci s osobním přístupem ke svému zdraví. Proto je dnes spontánních porodů bez medikace jako šafránu, proto miminka jezdí v kočáru místo, aby byly v prvním období v těsném kontaktu s maminkou, proto bývají na umělé výživě namísto kojení mateřským mlékem. Již samotné početí je v posledních letech, nejenom vlivem masového rozšíření hormonální antikoncepce, pro mnoho páru problém. Dále se můžeme přesunout k tomu, že ženy přebírají role mužů, a muži již nejsou muži. Dětem se nepředávají ty správné vzorce, protože otec je většiny času mimo domov, a vše je na bedrech mámy, nebo posléze v rukou uniformní školy. Místo účelného denního pohybu sedíme 8 hodin na židli a pak si v lepším případě dojedeme přetížit, a témeř doslova zničit tělo na 45 min. do fitka nebo na jiné sportoviště. Místo kvalitních potravin si raději koupíme novou televizi, ke které se po proseděné pracovní době jdeme natáhnout. Místo povídání s partnery nebo hraní s dětmi, „sjíždíme“ soc. sítě a uspokojujeme se cizími osudy atd. atd. Těch negativních vlivů je v dnešní době tolik, že bez většího přemýšlení nad prioritou zdraví především za využití zdravého selského rozumu (pokud se ještě úplně nevytratil), z nastoleného směru degenerace, hloupnutí, tloustnutí, jen těžko vybočíme.

Neměřitelnost

Většina zdraví ovlivňujících faktorů není ve své koexistenci moc dobře měřitelná a zkoumatelná. Jednotlivosti se studují, ale výsledky lze přijímat jen omezeně a je nutné k nim přibírat i další proměnné. Pokud nejsou již evidentní nějaké zevní symptomy nemoci, můžeme si nechat např. změřit hladiny hormonů, mikronutrientů, nechat prozkoumat náš mikrobion, ale závěr bude vždy pouze nějaký hodnotový důsledek bez zcela jasných příčin. Zde je potřeba vzít v potaz všechny souvislosti a okolnosti a postupně vyvozovat nějaké závěry. Takto postupuje funkční medicína, protože tu zajímají příčiny a jejich náprava, a ne pouhá změna nebo odstranění důsledků. Když spadneme a zlomíme si nohu, vidíme jasně příčinu a následek. Když budeme málo spát, po pár dnech na sobě budeme pozorovat únavu, vyčerpání, … opět celkem zřetelná příčina a důsledek. Když budeme dlouhodobě jíst více než náš organismus potřebuje, ještě k tomu třeba mnoho cukru, začneme přibírat, po pár letech si vypěstujeme inzulínovou rezistenci a třeba přivodíme cukrovku a zničíme zuby. Zde již bude mezi příčinnou a důsledkem mnohem delší časové období, už to nemusí být vše tak zcela jednoznačné, ale stále to bude vcelku jednoduše objasnitelné. Budeme-li mít v práci permanentní stres, může to přinést každému něco jiného a v jiný čas, samozřejmě nic pozitivního. Zde už ty příčinné souvislosti tak jasné nejsou. A pak tu mám třeba takové věci, jako toxicita prostředí, toxicita potravin, špatné rodinné vztahy a výchova, dlouhodobé přetížení ze sportu nebo fyzické práce, směny v práci, očkování, nekojení, … kdy už u těchto jednotlivých věcí je nějaké dovozování jasných důsledků na našem zdraví a jejich měřitelnost velmi problematická, nemluvě o tom, když si z toho všeho uděláte „kvalitní“ mix – do kterého ještě přimícháte svoji genetiku a její změny v čase – epigenetiku. Pokud k tomu navíc připočítáme již zmíněné oblíbené pravidlo, že co není vidět a cítit okamžitě, jako by pro většinu lidí neexistovalo, vychází nám z toho evidentní pohroma vůči našemu zdraví. Pohroma ve smyslu nemožnosti jasné identifikace stresoru, který již překročil prospěšný stimulační práh. K tomu všemu přispívá i naprogramování lidského organismu, který funguje s cílem přežití nadcházejícího krátké doby – za účelem rozmnožení se. Žádné plánovaní, co bude nebude za 30–50 let se uvnitř nás neděje. Chybí-li Vám například výrazně nějaký minerál, lidský organismus je schopný tento deficit dotovat jiným způsobem (rozborové výsledky mohou být v té době ve standartních stanovených lékařských hodnotách), ale někde jinde se už může pomalu tvořit dlouhodobý problém – třeba taková artróza. Stav kompletní fyzické, duševní a sociální pohody – zdraví – je dozajista jakýsi ideální individuální stav, v reálném dynamickém prostředí však zřejmě nedosažitelný, a navíc neověřitelný, ale náš cíl, vědomý či přirozeně nevědomý, by měl být, se k němu, cestou poznání sebe sama a sebelásky – přijetí se, takový jaký jsem, co nejvíce přiblížit.

Rovnováha a harmonie

Když jsem výše uváděl příklad s Ronnie Colemanem, tak například jiný, historicky ještě slavnější, sportovec ze stejného oboru, Arnold Schwarzennegger, mající evidentně ve své kariéře rozdílné okolnosti a vstupní faktory, se i po sedmdesátce těší slušné kondici (záměrně nepíši dobrému zdraví). Nejsou však výjimky úmrtí mladých sportovců na závažná onemocnění, kteří ani svých vrcholů slávy nedosáhli, nebo sportovců, kteří dosáhli při obrovském úsilí obrovských úspěchů, a dožili se skoro sta let. Co chci těmito příklady naznačit? Nelze jednoduše říci, extrémně trénuješ – pracuješ, dopadneš zdravotně extrémně špatně (místo sportu a práce lze dosadit třeba stravu, kouření, stres, toxické prostředí, …). Těch ozubených koleček je prostě moc, aby se dal udělat takovýto zjednodušující závěr. Určitě ale platí, že čím větší porce extrémních stresorů proti zdraví, tím větší potřeba uvádět vše zpět do rovnováhy. A zde je kámen úrazu zmíněný již v odstavci výše. Nikdo Vám nedokáže říct, změřit, vypočítat, jak v souhrnu všechny tyto stresory na Vás působí, a tudíž Vám ani nemůže nikdo přesně definovat, jak vše uvádět zpět do harmonického stavu. Domnívám se, že v dnešní době, v našem způsobu života, který jde částěčně proti zdraví, jsou kompenzace více než nutné. I když se budete snažit základní prvky zdravého žití dlouhodobě dodržovat, zjistíte, že některé negativní faktory nelze úplně Vašim přičiněním ovlivnit. Zacílení by mělo být sice v co nejširším rozsahu, ale největší energie by měla směřovat do smysluplných a důležitých oblastí – obecné a nic neříkající? Ano, souhlasím, ono se to popisuje stejně špatně jako pak realizuje. Navíc mi chybí ještě asi 50 let životní moudrosti a poznání sebe samotného, které by mi pomohlo tyhle věci lépe formulovat. Tak alespoň moje osobní mírná konkretizace k zacílení – strava, pohyb, duše. Variant, jak lidé v životě ke svému zdraví přistupují, je asi tolik, jako samotných lidí na celé zemi. Co člověk, to individualita a možný jiný přístup k podobnému cíli. Opovrhovat člověkem, který jde za podobným cílem po jiné cestě než Vy, je omezené, protože do Říma vede mnoho různých cest. Alfou a omegou je ale sebepoznání. Používání často v diskuzích předkládaného zdravého selského rozumu dnes již ale na všechny elementární a přirozené oblasti nestačí. Navíc Vám prvky dnešní doby mohou s tím selským rozumem, pokud ještě nějaký zbyl 😊, trošku zamávat. Dnes narozené děti již třeba budou považovat za fakt, že existuje 42 různých pohlaví (v Německu) a jiné perly – cítíte to umělé vybočování z rovnováhy? Sebedestruktivní chování západní civilizace neprobíhá pouze na úrovni zdraví. Nechci a nebudu zde tahat politiku, jenže ty paralely se nabízí a nelze je ignorovat. Konzumní společnost honící se za požitky, je omámená věčností bytí a zjednodušením svého povrchního života, že ani nevnímá, nebo velmi opožděně, že to nemusí dlouho trvat, a místo všeho pozlátka může zůstat jen „boj“ o holý život.

Udržitelnost, aneb kázeň musí být

Udržitelnost cesty ke zdravému bytí lze dosáhnout různými způsoby. U mě to bylo přes vypěstování si určité míry sebekázně a pevné vůle. To se paradoxně stalo přes jeden z nejméně zdravých sportů, který se tímto článkem, stejně jako mým životem, prolíná, kulturistika – fitness, v mém podání spíš jen posilování bez závodních ambicí. Něco ze sebekázně a disciplíny jsem si zcela jistě přinesl i z Juda, ale honba za hezkou postavou, dodržovaní diet a pravidelný silový trénink (20 let), ve mně zanechal v některých ohledech tak silné návyky, že je stačilo v čase jen upravit a opravit k dosažení „vyšších“ cílů než jen hezké postavě. Cesta ke zdraví se zdá být tímto o něco jednodušší, ale nutno dodat, není to žádné univerzální pravidlo. Profi kulturisté opravdu potřebují a většinou mají ohromnou vůli trápit své tělo těžkými tréninky a drastickými dietami. Tuto kombinaci v jiném sportu budete hledat jen těžko, ale plní to pouze jediný estetický účel, kterému se vše podřizuje, a se zdravím to nemá vůbec nic společného (pro dokreslení obrazu budete rovněž hledat jen těžko jiný sport, kde by se v takové míře užíval doping – ne že by v ostatních sportech neexistoval). K vymanění se z toho prostředí a odnesení si z něj pouze pevné vůle a dobře koncipovaného udržitelného funkčního silového tréninku, je potřeba nějaký hnací motor, a tím není bohužel ani vidina velkých svalů ani úspěch v tomto sportu samotném. Zmíněné Judo nebo i jiná japonská bojová umění považuji ve jejich komplexnosti a myšlence za mnohem vhodnější cestu nejen k pěstování sebekázně a disciplíny. K tomuto mám rád jeden velmi starý citát:

 „Žádný odporný pud lidského srdce není tak mocný, že by jej nedokázala zkrotit kázeň“ Seneca / římský filozof (4 př. n. l. – 65 n. l.)

V obecných doporučeních ke zdravému stravovaní jsem zaznamenal tuším z úst Lukáše Roubíka, že pro udržitelnost hezké postavy stačí dodržovat pravidlo 80:20, což znamená v převážné většiny času dodržovat zdravou výživu a kupovat kvalitní potraviny, a v tom zbytku je možné to mít volnější a nedodržovat vše, tak jak by mělo být. Já bych toto pravidlo v rámci pohledu na zdraví zobecnil na všechny možné faktory, které jej ovlivňují, a které jsem tady nastínil, s tím upřesněním, že v těch 80 % by měly být ty nejvíce důležité věci napříč všemi oblastmi.  Pokud budeme nad těmito faktory s cílem být zdravý s rozumem přemýšlet, a hlavně domýšlet dlouhodobé důsledky toho, jak k nim přistoupíme, jsem přesvědčený o tom, že se zvýší pravděpodobnost na prožití aktivního, pozitivního života, bez civilizačních onemocnění dnešní doby.

Závěrem

Štve mě ten schizofrenní přístup, který člověk pociťuje (já to tak mám), pokud chce být zdravý a nechce se někde izolovat od západní civilizace (v poslední době nad tím upřímně docela přemýšlím). Na jednu stranu by totiž cesta ke zdravému bytí měla být co nejvíce jednoduchá a přirozená, na druhou stranu je vlivem dnešní doby velice komplikovaná, těžká a drahá. Navíc, pokud se touto cestou vydáte, většinová společnost Vás považuje spíš za exota než následuhodný příklad, což mě osobně vůbec neuráží, ale je to takový paradox. Každý má udržitelnost vlastního zdraví nebo uzdravení ve svých rukou. Vše je jen o prioritách a přístupu k životu jako celku. Pokud máme ten dar býti rodiči, pak máme ve svých rukou i tu největší zodpovědnost za zdraví jiné lidské bytosti, a tam bychom měli s prioritami nakládat mnohem, mnohem pečlivěji a zodpovědněji než u sebe samotných.