DÍTĚ DO DVOU LET – CO POVAŽUJI ZA PODSTATNÉ JAKO ZÚČASTNĚNÝ TÁTA

Děti všude, kam se podíváš, takže pokračování baby článků 😊. Možná bych prvně pro ty, co nečtou úplně pravidelně naše výplody, vysvětlil pojem zúčastněný táta. Vezmu to ale opačně – jednodušší totiž bude popsat protiklad 😊 . Nezúčastněného otce si představuji asi tak, že si obvykle vystačí s rolí živitele rodiny – ulovit mamuta (jídlo pro rodinu), mít pořádnou chýši (hezký dům), ve stáji vraného oře (pořádnou káru) … Na tom by nebylo nic špatného, a zúčastněný táta by tyto priority měl mít rovněž na prvních místech, ale v dnešní době, kdy pro obživu není potřeba jít na 14 dní na lov (i když i takové pracovní pozice dnes jsou) a poprat se s mamutem, málokdo si dnes staví dům sám… zbývá prostor zapojit se doma, a to nejen fyzicky, ale hlavně i mentálně. Samozřejmě existují výjimky, a není jich zrovna málo, kdy časové pracovní vytížení nebo náročnost práce jako takové, toto značně omezuje, ale já jsem rád, že ten prostor mám, a že se ho snažím v tomto ohledu v rámci možností využit. Další aspekt je ten, že mě to baví, a že si oba s Pájou moc přejeme, abychom Tomíkovi zajistili ty nejlepší možné podmínky po zdravý život. Takže je to takové spojení příjemného s užitečným.

Níže uvedené body, které považuji za důležité u dítěte do cca 2. roku života, do kterých jsem se přímo či nepřímo zapojil, nejsou žádným našim výmyslem a novinkami. Jsou to věci, které buď přirozeně vyplynuly, nebo jsme si je nastudovali a vychází z historického vývoje člověka s tím, jak jsme to cítili, to bylo většinou v souladu, a naproti tomu v porovnání s některými moderními postupy a prvky, jež je možné po mnohaletém uplatňování vyhodnocovat, byly v rozporu nebo s pozitivními důsledky. Tomík bude mít za chvíli dva roky, takže je tu už i nějaká základní osobní zkušenost, ale ty hlavní pozitiva z vynaloženého úsilí by měly vyplynout až mnohem později.

Proč píšu vynaloženého úsilí? Protože už můžeme docela dobře porovnat a konstatovat, že naše cesta není jednodušší, neplatí to univerzálně, ale některé věci jsou často časově nebo fyzicky náročnější (samozřejmě hlavně pro maminku), a občas si budete muset v hlavě odůvodnit, proč to vlastně děláte a jaké benefity to časem přinese.

Takže pojďme na ty jednotlivé důležitosti, které jsem se sice snažil seřadit chronologicky, nicméně navzájem se prolínají, nebo by se daly v čase prohodit 🙂 .

Zdravé těhotenství

Kromě prvotních genetický informací obou rodičů, které ovlivníme výběrem toho správného partnera 😀 a vlastním životním stylem – epigenetikou, je důležitý samotný průběh těhotenství. Pokud jsou správné návyky již z doby před početím, není potřeba toho mnoho měnit: dostatek odpočinku, ale i pohybu, kvalitního zdravého jídla, psychická pohoda, podpora partnera a nejužší rodiny,  to vše více či méně ovlivňuje vývoj miminka. Ne vždy jde ale vše podle plánu, důležité však je, nevybočit z těch hlavních kolejí. Jakým způsobem podpořila třeba své těhotenství Pája, si můžete přečíst v tomto článku.

Krásný porod

Spontánní porod, bez umělého vyvolání a dalších zásahů, na který by mohla mít i maminka hezké vzpomínky, je ideální vstupní cestou na tento svět pro miminko. Biologické procesy, které dnes v za(u)jetí moderní medicíny a pokroku, umíme obcházet, mají své opodstatnění, a následky z těchto praktik se ozřejmují až dodatečně a opět s velmi problematickým dovozením souvislostí. Více o porodu obecně, ale i o tom našem (Pájinem) jsem psal zde, a tak to není potřeba znovu vypisovat.

Plné kojení

A další bod, do kterého bych asi neměl moc fušovat 🙂 ale nebojte, nebudu rozebírat techniky nebo posuzovat důvody, pro které kojit nelze apod. Chtěl bych jenom zopakovat snad známou skutečnost, že mateřské mléko ještě nikdo ničím umělým nedokázal plně nahradit, a proto je to z našeho pohledu to nejlepší, co může miminko dostat. Kromě všech potřebných živin je to samozřejmě i plně důvěrné časté fyzicko – psyhické spojení mezi maminkou a miminkem. Kromě faktoru nasycení je zde i faktor uklidňující, kdy se na prsu cítí miminko bezpečně a dovede se tímto způsobem zklidnit v mnoha pro něj stresových situací – což dále rozvedu v bodě následujícím. Důležitost těchto dvou faktorů se pak v čase, kdy dochází k přechodu na pevnou stravu, začíná zcela individuálně měnit ve prospěch uklidňujícího. U nás bylo evidentní, že cca od 15.  měsíce, již v nepřítomnosti Páji, Tomík nutně mateřské mléko nepotřebuje, a v pohodě zvládal už půl den bez, přičemž toho i více sní z klasické stravy.

Myslím, že se Pája nebude zlobit, když napíšu, že jí to kojení už občas lezlo a leze na nervy (Tomík je stále kojený). Na druhou stranu si to bez něj asi nedokáže(me) vůbec představit. V porovnání s umělou výživou to není náročné pro Vaši peněženku, a když to napíšu nehezky, praktičnost se taky nedá moc porovnávat (maminky co připravují umělou výživu to mají o dost náročnější).

Co největší kontakt … maminka dítě – láska a něha – nošení – spaní

Máma nelze nahradit, o tom jsem hluboce přesvědčen. Pokud něco v přirozeném vývoji chybí, něco, co tam po miliony let bylo, tak je to problém. Evoluce nás k životu bez mámy ještě nikam neposunula, ale jelikož určitá míra absence mámy není přímým ohrožením života dítěte, tak bez celoživotní praxe a sledování této probematiky, a práce s těmito dětmi, si jejich problémy v pozdějším věku s pravou příčinou jen těžko dovodíte (jako u mnoha dalších takto složitých biologických zákonitostí). Třeba Vás ani nepadne, že ve Vaši jinak „normálně“ fungující rodině se Vaše dítě stane například obézní proto, že jste nastoupila v jeho 4 měsících na plný úvazek do práce, a v době kdy Vás silně potřebovalo, s ním byl někdo jiný. S jeho genetickou predispozicí, vlivy okolí, chybějící rolí maminky v prvních letech života a vazbou na rodinu to může vyústit v závažný zdravotní problém. A například nastavení délky podpory státu – mateřské / rodičovské je v některých i vyspělých státech naprosto v rozporu s potřeby miminka.

Fyzický kontakt mezi maminkou a dítětem je zásadní, protože ač si to možná plně neuvědomujeme, dochází zde k přenosu informací. Kromě běžných činností, jako je kojení, přebalování, spaní, může miminko odpočívat u mámy, v té nejtěsnější blízkosti, kdy slyší, stejně jako v děloze, tlukot jejího srdce, cítí její kůži, a připadá si tak v bezpečí. Pokud ho zrovna nic bolestivého netrápí, má dokonalé útočiště pro odpočinek. Kvalitní nosítko nebo šátek a správná technika nošení je podle nás ta nejlepší věc pro dítě, ale velmi náročná záležitost pro maminku, v závislosti na hmotnosti dítěte, konstituci a osvalení postavy maminky, a intenzitě nošení. Dnešní maminky už většinou nejsou ty indiánky z pralesa, které na to jsou „trénované“ – v tomhle nás evoluce bohužel posunula. I já osobně po delším nošení 16 kg Tomíka pociťuji přetížené trapézy, tlak na krční páteř, a s tím spojené občasné bolení hlavy, a to jsem dlouholetý sportovec. Pokud se drobné ženě narodí větší dítě, které samozřejmě bude celkem rychle dále v čase nabírat na váze, může být pro ni dlouhodobé nošení negativní projevy na pohybovém aparátu . Na druhou stranu, kočárek je moderní vynález, je to ulehčení pro maminku, pokud se s ním a dítětem zrovna netahá sama někde do schodů, ale pro dítě a především jeho psychicky vývoj, to dobré není. Dítě v kočáru nepláče proto, protože potřebuje houpat, bohužel. My kočár taky máme, a teď když už je Tomík větší, často ho k jeho odpočinku venku používáme, ale cca do roka se na něj většinou jen prášilo.

Stejně tak je to se spaním. Pokud si myslíte, že plačícímu půlročnímu miminku v noci vedle v místnosti v postýlce chybí dudlík, nebo nějaká puštěná zvonkohra, tak já si to opravdu nemyslím. Ve finále se vyspíte hůř, než kdyby bylo miminko ve Vaši blízkosti a jenom jste kojila jeho aktuální opravdové potřeby.  My jsme si upravili společné spaní tak, že se vyspíme dobře všichni, nejlépe ale samozřejmě Tomík 😀 Jaké benefity Vám může toto kontaktní rodičovství přinést už velmi brzy? Vaše dítě Vás bude „nabažené“ a mnohem dříve se „osamostatní“. My to pozorujeme na Tomíkovi už nyní, kdy vyhledává jiné děti, dovede si občas venku hrát úplně sám bez toho, aby vyžadoval pozornost jednoho z nás, vůbec neřeší, pokud se někdo z nás, nebo oba, na chvílí vzdálíme (opravdu jen na pár sekund, vždy s někým, koho zná), nebo nemá problém po seznámení být někým hlídaný …

Pokud Vás intuice k této důležitosti vede, ale potřebujete jen poslední dílky puzzle do Vaši skládačky, velmi doporučuji například tento třídílný rozhovor s Markem Hermanem: první, druhý, třetí, nějakou knihu od Gabora Matého, nebo třeba Koncept kontinua od Jean Liedloff. Velmi čtivě to popisuje ve svých knihách i Veronika Hurdová, alias Krkavčí matka 🙂 ta dokonce píše i moderní pohádky  🙂

Táta, jako opora a mužský vzor

Něžná máma a pevný táta, tak to uslyšíte od Marka Hermana, a já s tím vyloženě souzním. Občas mám ale u Tomíka problém být ten, co nastavuje mantinely, ale mělo by to tak být. A proč táta jako opora? Hlavně proto, aby máma mohla být něžná a láskyplná, a ne vyčerpaná, unavená, ve stresu. Pokud je na vše sama, těžko se bude moc naladit na vlnu dítěte. Z počáteční fáze krmení, přebalování a uspávání přejde miminko záhy do poznávací etapy s vlastním pohonem, a tam již potřebuje 100 % průvodce. Většina otců dnes pracuje mimo domov, a převážnou část dne tak tráví jinde, než by bylo potřeba. Doba je bohužel taková, a nevypadá to, že by se to v brzké budoucnosti mělo nějak zásadně změnit. Ta menšina, která si to umí nebo uměla zařídit tak, že může trávit s rodinou více času, je na tom, co se týče předávání vlastních vzorců dítěti a podpory ženě, samozřejmě mnohem lépe. Pokud je dětí více, nebo máte-li pejska, zahradu, o kterou je potřeba se starat, nebo větší dům, babičky přes půl republiky, a táta je 10 hodin denně v práci a doma hlavou mimo, je zaděláno na pořádné fyzické a psychické přetížení mámy. Není-li terminátor 😀 což mi tak někdy Pája přijde, třeba když jde s 8 kilovou učící věží, synem v kočárku, a stafordem na vodítku na poštu 😀

(NE)očkování

Tohle je palčivé téma plné kontroverze a možná i mých pár vět k tomuto bodu budou působit stejně. Nebude to totiž žádný „vědecký“ rozbor, ale jednoduchá krátká dedukce, proč jsme dospěli s Pájou k závěrům, k jakým jsme dospěli. Obecně o chybějících přímých důkazech jsem psal již v článku o Zdraví a tady to jen krátce zopakuji. Když Vám doktor místo levé ledviny vyoperuje pravou, nebo Vám během zákroku zašije do rány, co tam nepatří, nejde to nijak okecat a je většinou jasné, kdo a jak pochybil. Když si zlomíte nohu, víte, jak se to stalo, co bylo příčinou, a co důsledkem. U očkování to takto nefunguje. V příbalových letácích máte sice statě o nežádoucích účincích, včetně těch nejvážnějších, ale když se neprojeví bezprostředně po očkování, příčinnou souvislost Vám budou všichni, co v tom mají prsty, rozporovat. Vy sice znáte své dítě nejlépe, ale to že přestalo být týden po očkování komunikativní, to že se mu spustil po nějaké době atopický ekzém, nebo nějaká potravinová intolerance, se bude ze strany zodpovědných svádět na všemožné, jenom ne na očkování. Možná už tak trochu rozumíte, že nemám až tak problém s očkováním jako takovým, a v mnoha případech ho považuji za odůvodněné a lidstvu prospěšné, ale systém, který je kolem toho vybudovaný, je postavený na lži. Data, ze kterých je vycházeno při propagaci očkování, absolutně nekorespondují s realitou, neboť pediatři většinu nežádoucích účinků nehlásí, a to buď vlastní vinou, nebo vinou rodičů, kteří nepovažuji za příliš podstatné, když 4 měsíční miminko několik hodin po očkování vytrvale pláče, oznámit to svému pediatrovi a přehodnotit další postup v očkovacím schématu. Dnes již přistoupil stát k odškodňování vážných nežádoucích účinků vzniklých bezprostředně po očkování, a tím vlastně, jako již mnoho dalších států v minulosti, potvrdil do té doby negované skutečnosti o závažných onemocněních zapříčiněných očkováním. U těchto případů se to totiž stejně, jako u té zlomené nohy, nedá moc zamést pod koberec, nebo okecat genetikou, či jinou výmluvou. Těchto případů je samozřejmě ročně velmi málo, ale možná stejně nebo více než nakažení nemocemi, proti které je vakcína určena (do toho, jestli tyto vakcíny vůbec 100 % fungují, po jakou dobu atd., nechci vůbec zabředávat, a pro naši zjednodušenou úvahu nám postačí tzv. „ve prospěch obviněného“ to, že prostě funkční jsou). Takže tady máme ministerstvo zdravotnictví chlácholící občany skutečností, že je evidováno velmi nízký počet velmi závažných nežádoucích účinků po oočkování, kdy se Vám z ničeho nic stane ze zdravého dítěte třeba autista, a pak tady máme obrovskou spoustu dětí (jenom kolem sebe jich z 10 znám 8), které se po očkování potýkají s problémy jako atopický ekzém, potravinové intolerance, povahové a komunikační změny v chování a šťastné jsou ty, kterým se tyto problémy podaří zkrotit, nebo úplně vymizí. Jinak tady máme celoživotní postižení, které nikoho moc nezajímá. Však co, buď klasicky podlehnete dnešnímu zdravotnictví, začnete dítě mazat kortikoidy, vynecháte půlku jeho oblíbeného jídelníčku, nebo se budete všemožně snažit různými způsoby zvrátit tento nepříjemný stav, o kterém Vám však bude z velké pravděpodobnosti tvrzeno s různým odůvodněním, že je to stav již běžný, a měli byste si zvyknout. Pokud se chystáte očkovat, nebo nad tím přemýšlíte podobně jako my, jedna z věci, které mě osobně v mých názorech utvrdila, jsou data ze zemí, kde se to sleduje poněkud pečlivěji než u nás, a korelace mezi proočkovanosti populace a výskytu různých autoimunitních onemocnění. Zajímavý je také pohled do zvířecí říše, kde se, co se hlavně domácích mazlíčků týče, očkuje jak o závod, a na nějaké nežádoucí účinky se totálně kašle, a přitom mají tyto zvířata proti lidem několik velkých nevýhod. Zatímco u lidí dochází k přenosu genetické informace třeba po 20-30 letech, u psů to může být klidně za tu dobu i 10 generací. Takže rozjeté autoimunitní problémy se mohou mnohem rychleji přenášet do dalších generací. U lidí probíhá v oblasti očkování docela dost studií (otázka jak kvalitních), u zvířat to bude nesrovnatelně méně, a to i s ohledem na problematičnost detekování výsledných negativních projevů. Pro mě není příliš překvapující, že tady máme již mnoho generací zvířat trpící na stejné či obdobné nemoci jako lidé, a to i při maximální péči o další důležité faktory do výsledného zdraví (strava, prostředí, pohyb, stres…). Bude ještě nějakou dobu trvat než si například majitelé psů, budou zjišťovat, co to vlastně každoročně do svého miláčka píchají, co se píše v příbalovém letáku, a jaké to může mít důsledky, stejně jako si již v posledním období odpovědné maminky studují co nejvíce informací k očkování u svých dětí. A tím se stávají kolikrát daleko edukovanější než samotní lékaři. Abych uvedl k tomuto tématu alespoň nějakou relevantní skutečnost, tak jedna z důležitých věci ohledně možných nežádoucích účinků očkování je vývoj hematoencefalitické bariéry v mozku, která ho zjednodušeně chrání před prostupem chemických látek z těla. Začíná se tvořit kolem 6. měsíce věku a vyvinutá bývá kolem 2 let. Výhoda je, že dalších relevantních informací je hodně, a je jen iniciativě, odpovědnosti, a osobní statečnosti každého z nás, jak se k tomuto složitému tématu postaví.

Přirozený pohyb

Skvělý článek, který z velké části tento bod pokrývá, napsal Kuba pod názvem „Chodítko = škodítko, a další kazítka zdraví našich dětí“ , kde mimo jiné vysvětluje, jak důležité je nepřeskočit, nebo neuspěchat, žádnou z přirozených pohybových vývojových fází dítěte od narození, až po jistou a stabilní chůzi a jakou neplechu to může přinést v dospělosti, pokud si například budeme snažit usnadňovat práci, nebo předbíhat jednotlivé fáze nějakými novodobými udělátky, viz. chodítka apod. Kromě kvalitního nosítka, kde trávil a ještě občas tráví Tomík spokojeně nějaký čas, a které kromě výše zmíněného potřebného kontaktu mezi jim a maminkou (občas i tátou) zajistilo při správném „posedu“ i vhodný vývoj kyčlí v poloze M, a to i bez doporučovaných širokých plenových balení, doma neměl nic, co jednotlivé fáze pohybového vývoje výrazně narušovalo, a to včetně chybějící konvenční obuvi. Při prvních krůčcích jsme začali jako správní barefooťáci capáčkama, a jelikož byla zrovna zima, pořídili jsem Stonzy, které teda na Tomíkově hodně široké noze s vysokým nártem příliš dobře neseděly, ale svůj účel v té době splnily. První „pohybovou věc“ dostal  v 19. měsíci, když už delší dobu hezky chodil a běhal, v podobě tzv. first biku s dobrou geometrií, na kterém si už i zlepšuje balanc a stabilitu (jedná se o maličké kolo bez šlapek a převodu a bez pomocných koleček). Dnes, v jeho 22 měsících už je schopný hezky ujet i 10 – 20 metrů bez dotyku nohou. Již nějaký čas trvá jeho období napodobovaní, a to nejen verbálního, ale i motorického, a tak už mu nejsou cizí ani některé prvky jógy nebo strečinku 😊, a to čistě z jeho iniciativy. Samozřejmě v případě nějakého podezření na problém ve vývoji je na místě to zkonzultovat a poradit se s odborníkem, a jak psal Kuba ve svém článku, není na škodu kontrola i v případě „bezproblémového“ miminka. Většina věci se řeší velmi specificky a individuálně v návaznosti na veškeré další spojitosti, takže nějaké obecné rady získané na internetu mohou být až kontraproduktivní.

První jídlo stejné jako Vaše aneb metoda BLW

Je to takový předvoj nevýchovy, o kterém se zmíním na závěr. Baby Led Weaning je metoda, kdy dítě od malička jí samo a není nikým krmeno. Já jsem si tuhle metodu ani nijak dopředu nestudoval, to až nyní, když o ní píšu. Když mi jí ale Pája představovala, přišlo mi přirozené a logické, že Tomík začne jíst to, co my, až ho to bude zajímat a bude sám chtít, samozřejmě s nějakými omezeními a úpravami s ohledem na věk a vývoj trávícího traktu. Proč by měl jíst, nebo spíš polykat nějaký mixované nesmysly, i když by byly v sebelepší kvalitě, když si může prohlížet a ochutnávat čerstvé celistvé potraviny, které my sami máme na talíři a postupně si tak na ně zvykat. Že jsou děti „opičáci“ jsem se také už zmínil, a ani zde to nefunguje jinak. Když to zkrátím, tak si prostě jen počkáte, až se dítě začne o jídlo zajímat, a bude mít zájem ho ochutnávat.  A pak už jen děláte jídla a nandáváte na stůl 😀

No tak jednoduché to zase není, a ani my jsme metodu BLW nedodržovali na 100%, protože některé řidší konzistence v začátcích bychom neměli jenom na podlaze a stole, ale také i na stěnách, a bůhví kde ještě, takže když bylo zřejmě, že by si tu rajčatovou omáčku s mletým masem Tomík rád dal, občas jsme mu s tou lžičkou pomáhali 😀 Jinak velká výhoda je mít doma živý vysavač, který čeká pouze na povel, aby mohl všechny zbytky „vyluxovat“, a jelikož nevaříme žádné blafy, tak už není skoro potřeba nikdy dočišťovat 😀 Na začátku (od ukončeného 6. měsíce Tomíka) jsem samozřejmě skoro nesolili a nepoužívali další ostré koření, a vyřadili věci jako houby, cibuli, některé luštěniny apod., a začali je přidávat až postupně. Tomík hned od začátku miloval domácí kefír, rajčata, domácí kváskový chleba, maso a saláty, které si pak přehodil i do zelených potravin. Jako většina věcí, o kterých dnes píšu, to není na začátku jednodušší cesta než mixované speciální kaše, nebo zeleninové polévky z „vycucávacích“ pytlíků, na druhou stranu se Vám tohle všechno časem zúročí, a jelikož základem stravy zůstává mateřské mléko, není potřeba řešit, jestli se miminko začne zajímat o jídlo v 6 / 7 / 8 měsíci, a do něčeho ho nutit. Pokud je zdravé, přijde si na to samo, jako na spoustu dalších věcí 😊

Vitamín D

Když nepočítám vitamín K, u kterého mám celkem slušné pochyby, zda je nutné u novorozence hned po narození suplementovat (argumenty proč ano se dají nesložitě zpochybnit – ale i my jsme podlehli), tak u vitamínu D už to vidím opačně. Samostatný článek na déčko už jsem nejednou sliboval, ale bohužel je stále ve stádiu rozpracovanosti, za což mě omluvte, ale jelikož určitě vyjde, nebudu to zde pitvat příliš do hloubky. Déčko je deficitní ve většinové populaci (středoevropské), to už se dnes ví celkem jasně, stejně jako se ví, že vitamín D je velice důležitý. Je tak důležitý, že jej odbornicí řadí ve své důležitosti až na úroveň hormonů. Mimo jiné pomáhá regulovat hladinu vápníku, fosforu a hořčíku v krvi, což je nejen u rostoucích dětí je velmi podstatné. Hlavním zdrojem vitamínu D, je sluneční světlo – konkrétně jeho UVB spektrum, přičemž jakákoliv ochrana kůže zabraňuje jeho produkci. Chemickou reakcí se tvoří prvně vitamín D3 a z něj pak D. Syntetizovaný vitamín D ze slunečního svitu si tělo umí vytvořit jeho zásobu na delší dobu, ale při dnešním běžném životním stylu, kdy jsme převážnou denní dobu zavření v budovách, se tyto zásoby nemají, jak vytvořit. Z jídla je možné získat přibližně 5-20 % potřebné denní dávky (ta se dnes uvádí až kolem 9000 I.U. u dospělého člověka) a potraviny bohaté na něj jsou například játra, rybí tuk, vaječné žloutky nebo mléko.

A jak je to s našimi nejmenšími? Ty toho na sluníčku v kojeneckém věku, aby získali dostatečnou hladinu vitaminu D, tolik pobýt ze zcela logických důvodů nemohou. Jsou tedy odkázáni na mateřské mléko, ve kterém se jeho hladina odvíjí od množství v těle maminky, z čehož vyplývá, že má-li ho nedostatek ona, bude se tento deficit přenášet i na miminko. Na scénu se tak dostává jeho suplementace. Jediný schválený vitamín D3 jako léčivo je monopolní Vigantol, a proto se pediatry předepisuje tento a nelze jej volně zakoupit. Z mnoha reálných zkušeností se dozvíte časté nežádoucí účinky Vigantolu zejména v podobě špatné stravitelnosti (křeče a bolesti v oblasti břicha, plynatost, nevolnost …) Jestli za to mohou obsažené střední nasycené triacylglyceroly neznámého původu se neodvážím hodnotit, ale tak jako tak, jsme zvolili raději jinou cestu: do cca 6 měsíců používala Pája tyto kapky Vitamin D3 kapky 50ml od britské firmy Natures Aid, které si před kojením nakapala na prso, nebo sama suplementovala, a hlídala si stravu s pobytem Tomíka na sluníčku, a po tomto čase (po 6 měsíci) se nám skvěle osvědčil (a proto jsme ho i zařadili na e-shop) D3 ve spreji od Garden of Life Mykind Orgainics z lišejníku s příchutí vanilky, u kterého jsme od začátku dávkovali 2000 I.U.

Netoxická domácnost

Další oblast, kterou můžeme ovlivnit, aby miminko vyrůstalo způsobem, který nebude negativně působit na jeho zdraví, je toxicita prostředí, ve kterém se pohybuje nejčastěji. V tomto ohledu nejsme žádní extrémisti a pohybujeme se na hranici toho, co je pro nás užitečně, schůdné, finančně únosné, praktické, a případně i designově vkusné. Má to i své navazující stránky, jako tvorba odpadu, využitelnost některých věcí, minimalismus, elektronický smog apod. V této kapitolce je obrovský rozptyl možností, jak to udělat o něco lépe, a pokud se nad jednotlivostmi, které působí samostatně nicotně, zamyslíme nad možnostmi, a zvolíme tu více „Orgainic“, v součtu všech to pak bude znamenat velký přínos, a to nejen pro zdraví miminka. Řešit totiž můžeme třeba kosmetiku, mycí a čistící prostředky, nádobí a uchovávání potravin, elektroniku a elektromagnetické záření z ní, světelnou hygienu, kvalitu vody a vzduchu, … Už jenom výchozí postavení v pohledu dopadu na zdraví bude v tomto zcela zásadní, protože bude jistě velký rozdíl mezí tím, jestli budu žít v roubence v lese na Šumavě, nebo na sídlišti v průmyslové oblasti. Určitě by k tomuto bylo možné napsat mnoho řádků, a určitě se k některým věcem na toto téma časem s dalšími zkušenostmi zase vrátíme a rozvineme je. My máme zatím třeba skvělou zkušenost s tím, že malý vyrůstá po boku pejska, ke kterému si, jak doufáme, buduje vztah a získává různé návyky (nejen od něho :-D). Na nějaké hlubší hodnocení je ještě čas, ale náročnější to samozřejmě je i s ohledem na výběr plemene (AST), a jelikož to již patří spíš do dalšího bodu k výchově – nevýchově 😊, tak plynule navážu.

Výchova nevýchova

Tohle téma jsem si nechal na konec, a to hned z několika důvodů. Jednak to budete v čase ze všech uvedených věcí řešit nejspíš jako poslední, kdy první náznaky budou až v době, kdy budete mít pocit, že se s dítětem nedokážete „domluvit“, usměrnit jeho zlobení, vzdor či naschvály, které většinou pramení ze způsobu komunikace, nebo Vašem postoji k dítěti (nadřazeném, či podřazeném), a jednak je to takový můj strašák ve skříni, neboť:

• pro mě byl tento přístup opět velká neznámá (kdyby nebylo Páji, doteď o něm nevím),
• nesu si vzorce z mládí z klasické výchovy,
• moje ego a pocit, aby bylo vše podle mě, často převažuje nad respektem k individualitě dospělé blízké osoby, natož k dítěti,
• musel jsem se zde, oproti ostatním zmíněným důležitostem, u kterých zpravidla pouze asistuji nebo jen přihlížím, plnohodnotně zapojit 😀

Otom, na jakých principech tento způsob „výchovy“ funguje si můžete přečíst zde, ale velmi doporučuji se zapojit do podrobnějšího kurzu. Já informace nasávám převážně od Páji, ale pár přednášek jsem také částečně slyšel, a při nich jsem si dost často uvědomoval, že přesně tak, jak by to být nemělo, se buď chovám, nebo jsem měl i v plánu k Tomíkovi přistupovat. Celé je to postavené na tom, že každý jsme odlišná osobnost, a musíme najít tu vlastní cestu, jak si přes odlišné komunikační schopnosti porozumět, tak aby vládla spokojenost na obou stranách. V Nevýchově tak nenaleznete žádné přesné návody a poučky, jak k výchově přistupovat, ale naučí Vás najít vlastní řešení pro Vaše originální dítě. Základní pilíře Nevýchovy jsou:

• respekt – rodič je stejně důležitý jako dítě, najít ale tu správnou pozici, kdy rodič nebude nadšeně podřízený, policejně nebo učitelsky nadřazený, není třeba pro mě úplně jednoduché
• otevřená komunikace – dohody, pochopení pocitů, bez moralizování, …
• vnitřní hranice – jsou jiné než klasické zákazy, příkazy a tresty
• nápodoba – k napodobování se ještě vrátím v samotném závěru, neboť mě osobně toto přímo uchvátilo, a malinko mi to tu Nevýchovu usnadňuje

Závěr

Co se skoro všemi pro nás důležitými body prolíná? Složitost a náročnost oproti jiným možným řešením. V dnešní moderní době, ve které si ze své vrozené lenosti a díky pokrokovým technologiím, snažíme spousty věci zjednodušovat a ulehčit, již lze některé aplikované postupy a jejich důsledky porovnávat, a zatím se mi to jeví tak, že ač v mnoha odvětvích jsou moderní technologie a vynálezy ku prospěchu (třeba, že místo horníka v dole rube plně automatický stroj), tak v oblasti narození, vývoje, výchovy, dítěte a přístupu k jeho zdraví jsem přesvědčený o zjevné kontraproduktivitě. Naše evoluce nejde ruku v ruce s evolucí technologií, a není bohužel tak rychlá, abychom za 100 let přeskočili fáze, postupy, nebo body, které se „programovaly“ několik milionů let. Není ale potřeba vracet se do pravěku. Měli bychom se učit využívat technologie a vědu k našemu maximálnímu užitku a prosperitě, a ne k záhubě.

Celý závěr nebude fňukací o zániku civilizace. Je zde spousta tunelů a občas v nich i nějaké to světlo na konci 😀 Kolem sebe pozorujeme totiž spousty lidí, co mají, nejen s výchovou a péči o zdraví dítěte a zdraví své, podobnou vizi jako my. Dobrou zprávou pro nás je, že tam kde jsme se inspirovali, to dlouhodobě funguje s předpokládanými výsledky, a tak máme pocit správnosti naší cesty.

U Nevýchovy jsem se zmínil, že se ještě vrátím k napododobování, protože to mě opravdu fascinuje. Cca od 1 roku Tomíka pozorujeme, jak se z něj stává houba. Houba s neomezenou kapacitou nasávání všeho, co kolem sebe vidí a slyší. Tak nějak jsem tušil, že děti nás dospělé kopírují, ale že to budou takoví „Číňani“, to mě opravdu překvapilo. No a tohle je skvělý nástroj, jak děti „formovat“ bez nějakého násilného učení apod. Prostě to, co chcete, aby si dítě osvojilo, dělejte Vy sami. Kázat vodu a pít víno opravdu nefunguje, a to nemusí jít ani o nějak zásadní věci, jako třeba o zdravé stravovaní. Je to mnoho denních drobností a rutiny, kterých si dítě všímá, a Vy si to ani neuvědomujete, a pak druhý den přijde a předvede Vám to. Trpět a měnit kvůli tomu celý svůj život asi nemá cenu, ale těžko můžete pak očekávat, že Vaše dítě bude fungovat jinak než Vy, a jenom podle toho, jak si přejete. Při zodpovědném přístupu to bude často třenice mezi osobní pohodlností, slabší vůlí, vlastními zlozvyky, … a pocitem mít ve všech ohledech skvělé dítě. Já jsem měl to štěstí, že jsem potkal Páju, a 90 % věcí máme v hlavě hozené podobně, a u zbytku se nám to z odlišností vyvíjí k nějakému koncensu. Nemuseli jsem toho s ohledem na Tomáška u sebe ani moc měnit, a to i proto, že ty důležité věci, které jsem zmiňoval, a u kterých je potřeba se dovzdělávat, tak nás prostě baví.

Seznám důležitých věcí, na které od prvních týdnů a měsíců miminka hledět, by bylo zcela jistě možné dále individuálně rozšířit, a každý to může mít odlišně. Já bych ještě třeba znovu zmínil odpočatou maminku a pomoc rodiny, čímž se vrátím i na začátek k zúčastněnému tátovi. Většinu bodů má totiž na hrbu přirozeně máma, a pokud ji je naloženo ještě mnoho dalšího, těžko pak může být tím vlídným a stabilním pilířem domova, který je očekáván. Už jenom permanentní 24 hodinový několika měsíční fokus na dítě, je solidně vyčerpávající, takže zapojení táty a občasná pomoc rodin, může v tomto ohledu působit jako balzám na duši.

Uvidíme jak naše zvolené důležitosti a priority obstojí v čase, a jaké budou přicházet další. Už teď je to ale čím dál tím větší legrace, takže jistě bude v budoucnu o čem psát.